EXISTENCE

Vše co je, existuje.

UZAMČENÁ

Publikováno 02.07.2018 v 22:23 v kategorii Povídky na delší chvilky, přečteno: 4x

Je uzamčená v temné místnosti, neví kdo je a je téměř sama- jejím jediným společníkem je orgasmus. Už se mi tady nelíbí, už odmítám být spoutaná tmou a doufat v záchranu, která, jak už několik let vím, nepřijde. Ty bláho, už je to několik let, kolik přesně? Pokud jsem se nespletla v křídou napsaných čarách na zdi, je mi třicet šest let. Já jsem se sem dostala v třiatřiceti letech. Suma sumárum trávím zde tři roky. Už je načase se dostat zpoza těch dveří, otevřít je klíčem, pomaloučku, velice pomalu a opatrně, je otevírat a pocítit při tom po dlouhé době ovanutí svěžím a čerstvým vzduchem. Kolikrát mi hlavou proletěla myšlenka na sebevraždu? Asi stokrát. Počkat. Vím to přesně- touhu se sprovodit z tohoto světa jsem měla celkem tisíckrát a pětadevadesátkrát. Což připadá jedna myšlenka na každý den zde. Vlastně žiju kvůli této tmě, ne kvůli své vůli. Zabila bych se teď hned a strašně ráda. Ráda bych pociťovala stékání pulzující krve z mých tepen, nebo se dávila pod účinky mixu z prášků. Nepohrdla bych už ani oprátkou, kulkou do hlavy, nebo skokem z mostu. Chuť se zabít je stresující a mám pocit adrenalinu. Jakmile myslím na vlastní smrt, vzrušuje mě to. Orgasmus. Ten jediný se mnou zůstal i v takto těžkých chvílích. Čím se v naprosté tmě vzrušuji? Pokud se snažím na něco myslet, vidím před sebou pouze krev a způsoby, jak se zabít. Při masturbaci musím mít otevřené oči, hledět skrze tmu na jediné dveře, za jejichž nepropustným sevřením je onen svět, onen realistický svět. Nezkreslený a nádherný svět. Bude na onom světě orgasmus lepší, explozivnější a více slastný? Nebo naopak o něj úplně přijdu? Nechci se připravit o chladné kapky na čele rašící se jako jinovatka po ránu na trávě, nechci přijít o zvýšený tlukot srdce, které v této temnotě tak slastně a hlasitě slyším a ani nechci přijít o to vnitřní potěšení, kdy mé prsty jsou svírané svalstvem a třou se o vnitřní stěny mého těla. Po každém orgasmu, při jeho průběhu se opírám o stěnu a sedím na zemi, se svalím na zem, schoulím tělo do klubíčka a přičichnu ke svým prstům. Ach, vůně nepošpiněného lůna. Voní jako čerstvě rozkvetlá luční louka plná tulipánů. Ale pozor, nelížu si je. Pouze přičuchnu a spokojeně okamžitě usnu. Orgasmus mám klidně pětkrát denně. Čím více, tím lépe, užívám si pocit bezmocnosti. Denní dobu poznám díky kapkám kapajícím ze stropu v jednom z rohů. Netuším, co nad stropem je za místnost (možná je nade mnou i řeka, oceán, co já vím), ale bez přestání v hodinových intervalech kape. Co hodina, to jedno kápnutí. Doma jsem vždy vstala v sedm hodin a chodila spát v deset. Počet kápnutí odpovídá přibližně této době. Nevidím ven, takže netuším, zda je noc, nebo den, ale to nevadí. Pokud přes noc prožívám orgasmy a přes den nabírám síly skrze spánek, nebráním se. Nic jiného nejsem schopná dělat, tma mi dává dost přísné hranice, co mohu a co nemohu. Přiznám se, nahlédla jsem skrze klíčovou dírku na druhou stranu. Chvěla jsem se vzrušením a následovalo zklamání. Nic tam nebylo, další tma. Má cenu se snažit otevřít ty dveře? Jít ze tmy do tmy? Proboha, proč by to někdo dělal? Kolena se mi podlomila, tělo se bez sebemenšího vzpírání taktéž sesunulo k zemi a oči rázem začaly produkovat slzy. Brečela jsem přes dvě hodiny, stačily ukápnout dvě kapky vody ze stropu. Po pláči vycházejícího z plných plic následovala zasloužená odměna. Orgasmus, dlouho jsem si to užívala, dráždila se. Pro lepší požitek jsem si hrála i se svým levým prsem. Bradavky se okamžitě ztopořily. Ach, ta neskutečná slast. Dvojitá slast. Dnes, během uspokojování, mé oči klesly, zavřely se a já viděla krev. Vlastní krev vytékající z vagíny. V té představě to bolelo a bylo slastné zároveň. Po chvilce, pár minut jsem se tou představou vzrušovala, představa skončila a já otevřela oči. Po orgasmu následovalo schoulení a přičichnutí. Teď cítím železo, ne louku. Kristova noho! Krvácím. Představa se stala skutečností. Jako vážně? Dokážu své myšlenky zhmotnit, dát jim reálnou podobu a přenést je do své tmy? Zkusím to znovu. Zavírám oči a představuji si další krev vytékající z mé vagíny. Prsty si do ní sáhnu, pak je přiložím ke rtům. Jazykem se pomalu přiblížím k prstům a se zavřenýma očima si lehce olíznu prsty olepené zvláštní vlhkostí. Rozplývá se mi na něm trpká chuť železa. Skutečně znovu krvácím. Prsty od krve vložím do úst a v myšlenkách se mi rozléhá chuť umřít. Železo, pachuť z krve, se mi rozléhá v ústech jako ozvěna mezi paneláky a myšlenky se stávají více a více reálné. Škoda… Celý článek ›