UZAMČENÁ

Už se mi tady nelíbí, už odmítám být spoutaná tmou a doufat v záchranu, která, jak už několik let vím, nepřijde. Ty bláho, už je to několik let, kolik přesně? Pokud jsem se nespletla v křídou napsaných čarách na zdi, je mi třicet šest let. Já jsem se sem dostala v třiatřiceti letech. Suma sumárum trávím zde tři roky. Už je načase se dostat zpoza těch dveří, otevřít je klíčem, pomaloučku, velice pomalu a opatrně, je otevírat a pocítit při tom po dlouhé době ovanutí svěžím a čerstvým vzduchem.

Kolikrát mi hlavou proletěla myšlenka na sebevraždu? Asi stokrát. Počkat. Vím to přesně- touhu se sprovodit z tohoto světa jsem měla celkem tisíckrát a pětadevadesátkrát. Což připadá jedna myšlenka na každý den zde. Vlastně žiju kvůli této tmě, ne kvůli své vůli. Zabila bych se teď hned a strašně ráda. Ráda bych pociťovala stékání pulzující krve z mých tepen, nebo se dávila pod účinky mixu z prášků. Nepohrdla bych už ani oprátkou, kulkou do hlavy, nebo skokem z mostu. Chuť se zabít je stresující a mám pocit adrenalinu. Jakmile myslím na vlastní smrt, vzrušuje mě to.

Orgasmus. Ten jediný se mnou zůstal i v takto těžkých chvílích. Čím se v naprosté tmě vzrušuji? Pokud se snažím na něco myslet, vidím před sebou pouze krev a způsoby, jak se zabít. Při masturbaci musím mít otevřené oči, hledět skrze tmu na jediné dveře, za jejichž nepropustným sevřením je onen svět, onen realistický svět. Nezkreslený a nádherný svět. Bude na onom světě orgasmus lepší, explozivnější a více slastný? Nebo naopak o něj úplně přijdu? Nechci se připravit o chladné kapky na čele rašící se jako jinovatka po ránu na trávě, nechci přijít o zvýšený tlukot srdce, které v této temnotě tak slastně a hlasitě slyším a ani nechci přijít o to vnitřní potěšení, kdy mé prsty jsou svírané svalstvem a třou se o vnitřní stěny mého těla. Po každém orgasmu, při jeho průběhu se opírám o stěnu a sedím na zemi, se svalím na zem, schoulím tělo do klubíčka a přičichnu ke svým prstům. Ach, vůně nepošpiněného lůna. Voní jako čerstvě rozkvetlá luční louka plná tulipánů. Ale pozor, nelížu si je. Pouze přičuchnu a spokojeně okamžitě usnu. Orgasmus mám klidně pětkrát denně. Čím více, tím lépe, užívám si pocit bezmocnosti.

Denní dobu poznám díky kapkám kapajícím ze stropu v jednom z rohů. Netuším, co nad stropem je za místnost (možná je nade mnou i řeka, oceán, co já vím), ale bez přestání v hodinových intervalech kape. Co hodina, to jedno kápnutí. Doma jsem vždy vstala v sedm hodin a chodila spát v deset. Počet kápnutí odpovídá přibližně této době. Nevidím ven, takže netuším, zda je noc, nebo den, ale to nevadí. Pokud přes noc prožívám orgasmy a přes den nabírám síly skrze spánek, nebráním se. Nic jiného nejsem schopná dělat, tma mi dává dost přísné hranice, co mohu a co nemohu.

Přiznám se, nahlédla jsem skrze klíčovou dírku na druhou stranu. Chvěla jsem se vzrušením a následovalo zklamání. Nic tam nebylo, další tma. Má cenu se snažit otevřít ty dveře? Jít ze tmy do tmy? Proboha, proč by to někdo dělal? Kolena se mi podlomila, tělo se bez sebemenšího vzpírání taktéž sesunulo k zemi a oči rázem začaly produkovat slzy. Brečela jsem přes dvě hodiny, stačily ukápnout dvě kapky vody ze stropu. Po pláči vycházejícího z plných plic následovala zasloužená odměna. Orgasmus, dlouho jsem si to užívala, dráždila se. Pro lepší požitek jsem si hrála i se svým levým prsem. Bradavky se okamžitě ztopořily. Ach, ta neskutečná slast. Dvojitá slast. Dnes, během uspokojování, mé oči klesly, zavřely se a já viděla krev. Vlastní krev vytékající z vagíny. V té představě to bolelo a bylo slastné zároveň. Po chvilce, pár minut jsem se tou představou vzrušovala, představa skončila a já otevřela oči. Po orgasmu následovalo schoulení a přičichnutí. Teď cítím železo, ne louku. Kristova noho! Krvácím. Představa se stala skutečností.

Jako vážně? Dokážu své myšlenky zhmotnit, dát jim reálnou podobu a přenést je do své tmy? Zkusím to znovu. Zavírám oči a představuji si další krev vytékající z mé vagíny. Prsty si do ní sáhnu, pak je přiložím ke rtům. Jazykem se pomalu přiblížím k prstům a se zavřenýma očima si lehce olíznu prsty olepené zvláštní vlhkostí. Rozplývá se mi na něm trpká chuť železa. Skutečně znovu krvácím. Prsty od krve vložím do úst a v myšlenkách se mi rozléhá chuť umřít. Železo, pachuť z krve, se mi rozléhá v ústech jako ozvěna mezi paneláky a myšlenky se stávají více a více reálné. Škoda jen, že je nedokážu ovládat, pouze se jim mohu poddat.

Už musím přestat s myšlenkami na krev vytékající z mého lůna. Podlaha je zdobená šmouhami krve, protože včerejší noc jsem se v ní celým tělem válela i převalovala a ten pocit si maximálně užívala. Já, po třech letech, cítím a vidím krev. K tomu ještě vlastní. Ani nevím, z jakého důvodu se nedokážu nabažit té sytě rudé a husté tekutiny. Teď mi došlo, nemohu náhodou vykrvácet k smrti? Tím bych uskutečnila i svou myšlenku na sebevraždu. Jsem to hloupá husa! Ty roky, celé dlouhé roky způsob mé smrti byl v mých představách! Proč mi to nedošlo dříve?! Jde se na věc. Ne, za chvilku. Dobře, už vážně. Chci umřít? Chci! Dobře, jdeme na to. Sbohem temnoto, sbohem dveře, sbohem kapající kapky vody, sbohem podlaho potřísněná mou krví, uvidíme se někde jinde. Na onom světě.

Uf. Prsty vnikají do mé vagíny sem a tam rychlostí blesku. V představách ze mne krev doslova teče proudem. Orgasmus doprovázený krvavými lázněmi. Jo! Přesně tak! Pořádně se musím udělat. Začínám pociťovat tupou bolest doprovázenou mravenčením v ruce, která mi dělá dobře. V podbřišku cítím bodavý tlak. Při každém zasunutí prstů mnou prolítne bolest připodobněná bodnutí nože do břicha a při vysunutí cítím vytékat krvavý mok na podlahu. Už hodinu (ukápla jedna kapka vody) se pokouším vykrvácet a nic. Pode mnou se utvořila veliká kaluž. Už nemůžu, vzdávám to. Proč nemohu odejít? Proč za tři roky nikdo nepřišel? Proč za tři roky neumírám? Kde se, do háje, nacházím?

„Slyšíš mě?“ Probudím se s výkřikem a výskokem. Rozhlížím se kolem sebe, snažím se po spánku zorientovat ve tmě. Nikde nikdo není. Z nedostatku krve možná blouzním. Paráda- nemůžu se úplně zabít, ale blázna se sebe udělat dokážu.

„Nejsi blázen,“ ten hlas vychází zpoza dveří, „jsem tvá pomoc. Už to jsou tři roky, co jsme si povídali, a já přislíbil tvou záchranu.“

„To není možné. Skutečně jsi to ty?“ Odpovídám, ani nevím vlastně proč. Asi ze zoufalství mluvím s dveřmi.

„Zlatíčko. Ano. Těšíš se? Toužíš se dostat za tyto dveře?“

Že se ptá. Po ničem jiném netoužím. Ať je tam cokoliv, rozhodně to nemůže být horší. Prožívat krvavé orgasmy a nedokázat se zabít je vysilující. Třeba právě za těmi dveřmi je způsob, jakým se sprovodím ze světa!

„Moc tě prosím, otevři ty dveře. Tři roky jsou dlouhá doba pro život v temnotě s myšlenkami na smrt.“ Řekla jsem popravdě.

„Milé dítě,“ hlas na chvilku ustal. Lekla jsem se, že odešel. „Tvé představy nejsou představou.“

„Prosím?“ Nechápu.

„Obrazce v tvé hlavě nejsou tvými vlastními myšlenkami. Ony vůbec nepochází z tvé hlavy.“

„O čem to mluvíš? Snad poznám vlastní myšlenky.“

„Musím tě zklamat. Žiješ ve lžích. V brutálních lžích.“ To mi neřekl nic nového. Podlaha plná krve pocházející z mé vagíny je dost slušný brutální odvárek silného čaje.

„Usaď se, děvče. Jsi připravená slyšet pravdu,“ uposlechla jsem hlas a sedla si na zakrvavenou podlahu. Dveře se pootevřely. Maximálně o milimetr, ale mezi futry a dveřmi vznikl vzdušný průduch a já pocítila novou neznámou vůni. Vůně byla svěžejší než ta pocházející z mého lůna.

„Bedlivě poslouchej. Nic nebudu opakovat. Pokud něco neuslyšíš, nebo nepochopíš, je to čistě tvůj problém a boj, jak se říká. Chápeš?“ Kývu na souhlas, nemám sílu ani mluvit, tak moc toužím slyšet pravdu.

Dveře se prudce zavřely.

„Pokud sis myslela, že jsi uzamčená v místnosti a nemůžeš se z ní dostat, i když jsi to zkoušela několikrát, byla jsi celou dobu na omylu. Nejsi totiž uzavřená, ty ani nejsi v žádné místnosti. Milé děvče, ty jsi Uzamčená. Ty nejsi osoba, ty nejsi nic živého. Uzamčení jsou ti, jejichž životy skončily předčasně. Děvče, ty jsi nikdy v životě nespatřila světlo světa, zabránili ti v tom. Tvé myšlenky na krev, neustále orgasmy i touhy se zabít mají své odůvodnění- neříká se mi to lehce.“ Hlas na chvilku umlkl. Já se ani nepohnula, ani hlásku nevydala a snažila se pochopit smysl jeho slov. Zatím marně.

„Voda kapající ze stropu pochází z dělohy. Každá kapka tě upozorňovala na nebezpečí. A tvé představy nejsou představy, nýbrž vzpomínky na minulost. Jako Uzamčená máš zvláštní schopnost. Děvče moje, Uzamčený jen ten, kdo umře předčasně následkem lidského dočinění. Byla jsi v bříšku ženy a ona se rozhodla o potrat. Zabili tě a jako jedna z milionu si dostala novou šanci. Tvá malinká dušička se dokázala dostat do jiného stavu a uvízla jsi zde.“

„Jsem mrtvá? Jsem potrat?“

„Pst!“ Okřikl mě hlas. „Už asi tedy chápeš ty rádoby představy na orgasmy, krev a v neposlední řadě na bodavou bolest v podbřišku. Prožíváš už tři roky svou smrt. Dnes už to smíš vědět, Uzamčená jsi dlouho a měla bys dostat novou šanci. Pokud tedy chceš.“ Otevřely se lehce dveře.

„Co zda chci?“

„Můžeš projít těmito dveřmi do onoho světa.“

„Onoho světa myslíš do světa mrtvých, nebo živých?“

„Děvče, nemohu ti to říct. Musíš se rozhodnout na základě své vlastní vůle a svých pocitů.“

„Prosím, sděl mi jen, co mě kde čeká. Moc prosím.“

Dveře se zavřely.

„Na onom světě mrtvých už nebudeš mít žádné vzpomínky na svou smrt. Na onom světě živých si utvoříš nové vzpomínky, ale po své smrti si je budeš pamatovat.“

„Pokud to chápu. Jestli je za dveřmi smrt, přijdu o veškeré vzpomínky. Pokud za nimi je život, získám nové vzpomínky a po smrti si je budu pamatovat? Dobré i ty špatné?“

„Ano, děvče.“ Dveře se otevřely dokořán. Temnotou se rozlehlo světlo. Podlaha je čistá, není na ní ani kapka krve. Kapky vody nekapají a vlhká skvrna od nich také zmizela.

„A pokud dveřmi neprojdu?“

„Budeš už navždy Uzamčená. Takovou šanci na nový život či na lepší smrt má každý Uzamčený pouze jednou.“

Těžké rozhodování, už jen proto, že pár minut vím, jak to se mnou skutečně bylo. Lidé se rozhodli mi vzít život, nedostala jsem šanci se podívat na svět živých. Proč? Ublížila jsem jim něčím? Přeci museli chtít dítě, ne? Kdyby nechtěli, nepokusí se o mě přeci, ne? Nebo snad ano? Nevím, nechci na to myslet. Už ne. Dobře. Projdu dveřmi. Bojím se. Už stojím mezi futry. Světlo přede mnou má červenou barvu. Krev? Já nechci! Ta zář mě přitahuje. Ale chci tam?

„Bojím se!“ Pláču.

„Neboj se. Už jen krok a ocitneš se na jednom z onoho světů. Hlas mi dodal sílu, zněl klidně. Už dělám ten krok a světlo z červeného zabarvení přešel do ostře světlého. Pláču, mlátím rukama i nohama. Tajemný hlas přestal mluvit.

„Maminko, vaše dcera měří padesát tři centimetrů a váží tři kila osmdesát.“ Unavená matka po náročném, několikahodinovém porodu, omdlela únavou. Milující manžel stojící celou dobu vedle ní ji držel za ruku a dodával tak potřebnou sílu skrze pevný stisk. Jejich holčička je doslova vymodlené dítě, o které se pokoušeli tři roky. A povedlo se. Karolínka je na světě.

Z Uzamčené se stal rovnocenný člověk na právo na život a místo temnoty má vlastní jméno.